Tátovi do auta jsme skočily jako dvě, na kost promrzlé a hladové, stopařky. Zpěv a občasnou dětskou říkanku během cesty nám narušovalo jen netrpělivé odpočítávání zelené na semaforu, protože tydle stojací pauzy holčička naše nenese úplně s klidným posezením. Spíše naopak, žejo. “Edemé!”, volá. Ale dojeli jsme! Všichni! Tak jak jsme do auta naskočily, z…
