U nás venku je teď tak nějak všelijak. Chladno, docela mokro, sluníčko se ukazuje kdekoli jinde, jen ne nad našim městem a přiznám se, že todle počasí mi vůbec nedělá dobře. Nějak se mi do něj nechce. Tak jsme při jednom venčení pejsků alespoň kousek “materiálu”, na malinkatý pokus, nasbíraly. Přesněji teda písek, pod koňský…
Letos si naše holčička tu bílou peřinu, kterou já ráda sleduji jen za okny a pouze po omezenou dobu, doslova zamilovala. Sáně a sněhový kuličky byli dvě věci který hledala, jen oči otevřela. Jenže se ten bílej uličník u nás zdržel po dobu kratší než je i pro mně snesitelný. A jak tomu malinkému tvorečkovi…
Venku nám to všechno nějak taje, topí se a mámu pořád zebe. Naši holčičku to bez kuliček venku moc nebaví, ono když teď nejdou dělat kuličky, je z toho potom celá smutná, tak že prý půjde “hopa”. Nahodila jsem šátek, schovala to moje miminko a nažhavila internety. Uvaříme si plastelínu, holčičko moje. To budou kuličky!…
Tátovi do auta jsme skočily jako dvě, na kost promrzlé a hladové, stopařky. Zpěv a občasnou dětskou říkanku během cesty nám narušovalo jen netrpělivé odpočítávání zelené na semaforu, protože tydle stojací pauzy holčička naše nenese úplně s klidným posezením. Spíše naopak, žejo. “Edemé!”, volá. Ale dojeli jsme! Všichni! Tak jak jsme do auta naskočily, z…
“Lásko, pojedeme do Zoo?”, ptám se té naší malé princezny … A dojeli jsme do muzea hraček. S hvězdičkami v očích ta naše holčička vyskakuje z autobusu a přímou čarou pádí po chodníku, kam ji nožičky nesou. Po prvotním nadšení skáče pantátovi do náruče s neodmítnutelným “jdeme!”. Nadšeně si v tátově objetí poskočila a mohlo…
Věříte na osud? Na vesmír? Zkrátka, věříte, že se věci dějí z nějakého důvodu? Je čtvrtá hodina ranní. Bum! Praskla jsem jako nafukovací balónek. Nečekaně, ale nahlas. Pláč, zloba, nevědomí, migréna, únava, selhání. Prohání se todle všecko uvnitř mě jako vichřice a já nemám ponětí, čemu z toho dát přednost. Jsem naštvaná na všecky na světě….